V úterý 6. října byl zahájen podzimní cyklus přednášek Iniciativy 17-11 v divadle Miriam ve Strašnicích. Hosty byli salesiánský kněz P. Michael Martinek, ředitel vyšší odborné školy JABOK, ing. Luděk Rychetník, politolog a ekonom a redaktor Pavel Mareš, který svoji obvyklou roli moderátora pro tento večer vyměnil za roli přednášejícího.

P. Martinek byl supervizorem překladu encykliky, Mgr. Mareš spolupracoval na překladu a měl na starosti redakci vydání a ing. Rychetník byl pozván, aby odpověděl na dotazy z hlediska politického. První mluvil otec Martinek. Když vysvětloval svoji úlohu při uvádění encykliky do českého života, mohl si posluchač uvědomit, kolik vlastně práce za vydáním „nevelkého sešitu“ je. Encyklikou Caritas in veritate chtěl papež vzdát hold učení Pavla VI: „chce převzít jeho učení o integrálním lidském rozvoji, navázat na cestu, která byla jeho učením vytyčena, a aktualizovat je pro nynější dobu“.

Encyklika Pavla VI. Populorum progressio, vydaná před 40ti lety, ale i Sollicitudo rei socialis Jana Pavla II, vydaná před 20ti lety, jsou, dá se říct, předchůdkyně encykliky Caritas in veritate, na ně papež Benedikt navazuje, z nich vychází. Popisuje a pojmenovává události a velké změny posledních 20 let, ke kterým ve světě došlo, pád komunismu, konec studené války, mluví o pozitivech i negativech těchto událostí, říká jak reagovat v duchu křesťanské sociální etiky. Encyklika nepřináší nic nového, převratného, nenabízí konkrétní řešení, „jen“ odkazuje na sociální učení církve, na staré zásady, na něž chce papež opětovně upozornit při hledání odpovědí a východisek ze světových problémů.

Co trochu četbu znesnadňuje je, že není pevně daná struktura, témata se vzájemně překrývají, prolínají.

Po všeobecném úvodu nám redaktor Mareš poskytl pohled podrobnější, vždyť „encykliky jsou věnovány na prvním místě laikům, „oni nesou tíhu dne“, každý má svou odpovědnost při vykonávání povolání. Klíčovým slovem této encykliky je rozvoj a to jak jednotlivce, tak celých národů. Papež se vyjadřuje k tématům politickým, ekonomickým, etickým, kulturním, globálním, a to velice (v encyklikách nezvykle) konkrétně – odpovědnost finančního sektoru, etika podnikání, přístup ke vzdělání, migrace, koncept práv a povinností, význam občanské společnosti, napětí mezi světem politickým a ekonomickým. V několika paragrafech také zmiňuje bioetiku. Postoj církve k potratům, eutanazii, antikoncepci se nemění, na otázku „smíme všechno co můžeme?“, odpovídá větou svatého apoštola Pavla: „mohu vše, ale ne vše mi prospívá...“

Slovo dostává ing. Rychetník, který je nám nejdříve krátce představen - působil v Anglii v Reedingu na universitě, jeho zájmem jsou politické instituce, přednáší na UK v Praze, publikuje v novinách a časopisech, je členem skupiny „Pokoj a dobro“.

Jak se papež staví k občanské společnosti byla první ze čtyř připravených otázek. Dále téma práv a povinností, pak „která z globálních témat papež vypichuje, a poslední – jak se papež staví k demokracii a dělbě moci.

Občanská společnost – Benedikt toto téma vnímá velmi podobně jako jeho předchůdce, je znát vzájemné ovlivňování se. Přitom pojmenování občanská společnost je velmi starý pojem, ale poměrně mladého data je ona „definice“, že se jedná o vše ostatní co není trh a stát. Benedikt ji definuje jako nejvlastnější oblast nezištnosti a bratrství. A její pomocí by chtěl papež humanizovat i trh. Koncept práv a povinností – Práva, pokud se nemají stát čirou svévolí, předpokládají povinnosti. Na jedné straně se vymáhají práva mající nahodilý a postradatelný ráz, přičemž se nárokuje jejich uznání a šíření ze strany veřejných struktur a na druhé straně jsou zneuznávána a pošlapávána elementární základní práva velké části lidstva. Ovšem individuální práva nesmí být zbavena rámce povinností, jinak spustí spirálu neomezených požadavků zbavených jakýchkoliv kritérií.

Globální témata – celá encyklika je naplněna myšlenkami o globalizaci. Papež v této souvislosti odmítá fatalismus, jsme zodpovědní za to, co se děje, musíme společenské procesy řídit, být racionální. Víra musí osvětlovat rozum, rozum musí osvětlovat víru.

Demokracie a dělba moci – je-li solidarita, soudržnost, ve společnosti narušena, je to hrozba pro demokracii. Papež zde vyzdvihuje význam sdělovacích prostředků, které mohou podporovat demokracii, pokud ve své činnosti prokazují odpovědnost: „média se musí soustředit na povznesení důstojnosti lidských osob i národů, musí být výslovně oživována láskou a pracovat ve službách pravdy, dobra a přirozeného i nadpřirozeného bratrství.“

Dělba moci - nemluví se o ústavní dělbě moci, ale o decentralizaci, místní, národní, mezinárodní, způsob jak se vyrovnat s ekonomickou globalizací, mluví o subsidiaritě. V encyklice se objevuje i pojem ekonomická demokracie, ne jako definice, ale ve spojení s občanskou společností a jejími ctnostmi, nezištností a solidaritou. Pochvalně se zmiňuje o sdruženích spotřebitelů a jejich vlivu na hospodářský chod.

Odezvy posluchačů bylo slyšet vlastně v průběhu celého večera, ať to byly dotazy na upřesnění, objasnění některých pojmů nebo osobní postřehy či poznámky.

Ke stažení

• i17-11-martinek-mares.pdf 130.85 Kb - plakát
• Videozáznam přednášky - P. Michael Martinek (61 MB)
• Videozáznam přednášky - Pavel Mareš (53 MB)
• Videozáznam přednášky - ing. Luděk Rychetník (202 MB)

Druhé setkání z cyklu Iniciativa 17-11 o sociální nauce církve neslo název „Církev a očekávání současného světa“. Hostem v Divadle Miriam byl 4. února pražský světící biskup Mons. Václav Malý. Během večera odpověděl mimo jiné na tyto otázky: Jak přispěla vlastní životní zkušenost k jeho zájmu o společenské a politické otázky? Co pro něj v této souvislosti znamenala osoba polského papeže Jana Pavla II.? Souvisí živá víra s prací pro společnost a s hledáním společného dobra? Co dělá Rada Iustitia et Pax při České biskupské konferenci? Co vidí on sám v dnešní společnosti jako nejnaléhavější?

Václav Malý se občansky angažoval už v době před listopadem 1989. Byl signatářem a mluvčím Charty 77, během „zázračného roku“ (Jan Pavel II.) moderoval velké mítinky na Václavském náměstí i jinde. Poté sám od sebe z veřejného života odešel do duchovní správy v Praze-Holešovicích. Coby biskup se ovšem jakoby obloukem ke svému společenskému angažmá vrátil. Z českých a moravských biskupů se vyjadřuje asi nejaktivněji ke konkrétním sociálním otázkám, cestuje po světě, jako představitel církve hovoří s křesťany na různých místech naší vlasti a podporuje aktivity některých neziskových organizací. Úlohou biskupa je reprezentovat a stmelovat církev i „stavět mosty“ mezi křesťany a nekřesťany.

V diskusi se Mons. Malý vrátil výstižně k minulosti: „Naše společnost byla v listopadu 1989 nemocná a to nebylo možné změnit během několika let.“ Většina lidí se v době totality naučila dělat něco jiného doma a něco jiného navenek. Režim orientoval lidi jednostranně na konzum, který byl nejdostupnější formou „úniku“ před nepříliš povzbudivou realitou. V 90. letech kladla tehdy nejsilnější politická strana jednostranný důraz na ekonomické otázky. Neméně důležité otázky právní zůstávaly na okraji pozornosti politiků, médií i celé společnosti, což se později vymstilo. Klasickým příkladem útěku před realitou bylo jednání současného prezidenta, který o nás hovořil jako o „evropských premiantech“. Společenské změny ale probíhají nepozorovaně a pozvolněji, než se často domníváme.

Dvojí normy, dvojí způsob chování se poznenáhlu dostaly i do života křesťanů, kteří byli často nuceni svou víru skrývat či neprojevovat. Jisté modely chování tak bohužel přetrvávají dál. Je třeba neustále zdůrazňovat, že víra nepatří jen do soukromí, kostelů či modliteben. Víra, k níž podstatně patří slavení liturgie uvnitř společenství, prostupuje celý život křesťanů. Přinášíme evangelium do našich rodin či pracovních vztahů? Nejsem křesťanem či křesťankou jen „na chvíli“, jen „někde“, jen „já sám“? Biblickou inspirací pro V. Malého je všestranná postava apoštola národů. Požehnáním bylo pro něj setkání s papežem Janem Pavlem II. Václav Malý zdůraznil jeho hluboký smysl pro modlitbu, rehabilitaci myšlenky lidských práv – mezi které patří i právo svobodně vyznávat své náboženství. Tento velký papež publikoval tři velké sociální encykliky. Jejich jednotící moment vidí pražský světící biskup v ideji „poevropštění Evropy“, v úsilí připomínat a obnovovat židovskokřesťanské kořeny našeho kontinentu, které se mohou stát inspirací pro celý svět. Z hlediska politického bylo důležité, že „papež začal mluvit s příslušníky ostatních náboženství“ (návštěva synagogy v Římě; promluva k muslimské mládeži v Maroku; mezináboženské setkání v Assisi). Byly to kroky odvážné, riskantní, ale prospěšné z hlediska společenskopolitického.

A co od nás svět a současná společnost očekává? Biskup Malý vybídl k tomu, aby křesťané vstupovali do problémových oblastí: „Mějme odvahu jít tam, kde nejsou viditelné úspěchy hned.“ Křesťané „by se neměli spokojit jen s tím, že mají mravní převahu“. Je dobré podporovat klasickou a úplnou rodinu, ale neméně rozhodně a zapáleně je třeba myslet na svobodné matky, na lidi „v průšvihu“, na všechny, kdo se snaží dostat z pastí a sítí, do kterých se zapletli. Za svůj nejotřesnější životní zážitek označil Václav Malý setkání s mladými prostituty a jejich cynickými „zaměstnavateli“. Za živý problém považuje tzv. obchod s bílým masem, který má evropské rozměry, dále otázku gamblerství, oběti rádoby pracovních agentur atd. V závěru proběhla diskuse s publikem čítajícím více než 100 lidí. Dotazy a náměty se týkaly výročí Jana Palacha a listopadu 89, chystané návštěvy Benedikta XVI. (kterou V. Malý organizačně zajišťuje), světové finanční krize, ochrany života a lidské důstojnosti od početí až po smrt, vztahu církve k ochraně životního prostředí a k internetu, k úloze křesťanů v politice.

Pavel Mareš

Ke stažení

• i17-11-maly.mp3 22.84 Mb - sestřih zvukového záznamu
• i17-11-maly.pdf 60.50 Kb - plakát

Hostem setkání bude senátor Parlamentu České republiky Libor Michálek.

Večerem provází Pavel Mareš, vstup je volný, příspěvek dobrovolný, změna programu vyhrazena.

Hostem setkání bude prof. Jan Sokol.

Večerem provází Pavel Mareš, vstup je volný, každý slušně položený dotaz je hostem zodpovězen.

Krátce po převzetí úřadu arcibiskupa pražské arcidiecéze byl hostem ve Strašnicích Mons. Dominik Duka. Neodmítl již dříve domluvené pozvání, ale naopak přijel dříve, aby celebroval mši sv., a tak ze všedního středečního dne jsme měli den sváteční. Pro velký zájem farníků a hostů byla následující přednáška Církev, vlast a stát přímo v kostele.

Hostem setkání bude ekonom pražského Arcibiskupství Ing. Karel Štícha.

Večerem provází Pavel Mareš, vstup je volný, příspěvek dobrovolný, změna programu vyhrazena.

Hostem setkání bude ředitelka Křesťanské pedagogicko-psychologické poradny Praha PhDr. Ivana Bernardová.

Večerem provází Pavel Mareš, vstup je volný, příspěvek dobrovolný, změna programu vyhrazena.

Hostem setkání bude Mons. Aleš Opatrný.

Večerem provází Pavel Mareš, vstup je volný, příspěvek dobrovolný, změna programu vyhrazena.

Určitě každý z nás má povědomí o početí člověka, ale ne všem nám jsou známy „detaily“. Pan docent Hach nám měl vnést více světla do tohoto „téma těžko vysvětlitelného laikům, když se v něm nevyznají odborníci“.

V úvodu, jsme se dostali o čtyři a půl miliardy let nazpět, protože tak vědci datují počátek života na Zemi. Počátek života na naší planetě a počátek individuálního života, podivuhodný proces, kdy splynutím dvou živých buněk vzniká živá buňka zcela odlišná, nový jedinec, obdařený vlastnostmi odlišnými od matky i otce, jsou pojmy běžně nerozlišované.

Stejně jako u mnohých objevů se docházelo ke konečným verdiktům, pocitu prozkoumané oblasti, pozvolna, i znalosti o vývoji embrya přicházely postupně a dá se říct velmi zdlouhavě. Vědělo se o spojení mateřské buňky, vajíčka, s otcovskou, se spermií, ale dlouho se nevědělo, co se děje mezi tímto a mezi porodem.

Teprve asi před třemi stoletími začali přírodovědci na vědecké úrovni zkoumat vývoj různých organismů a podle podobnosti se dohadovat i o vývoji lidského embrya. Proto se také objevovaly různé teorie, výklady a názory a dlouhý čas vědci tvrdili, že člověk se člověkem stává postupně. Někteří u této teorie setrvávají stále i když rozvoj embryologie v posledních desetiletích tento názor vyvrací.

V roce 1846 napsal Johann Gregor Mendel krátké pojednání o dědičnosti u rostlin a tak se konečně biologové dovídali, jak vlastně probíhá přenos genetických informací. Mendelova genetika je opřená o dědění některých rysů. Sice velmi přesně odhadl, jak to funguje, ale přesto mu chyběl jakýsi podklad pro vysvětlování jak se dědí vlastnosti organismů.

V r. 1953 dva Američané a Angličan (James D. Watson, Francis Crick a Maurice F. Wilkins) přinesli informace o nukleových kyselinách, o jejich struktuře a funkci. Ty v sobě skrývají návod na utvoření molekuly bílkoviny v buňce, tohoto základu každého organismu, jsou nosné pro všechny životní procesy, řídí je a usměrňují. Soubor nukleových kyselin je tedy nositelem dědičné informace, genomu.

Ovšem stalo se, že tím biologie předběhla vědy, které si jaksi dělají právo na vysvětlování a zastřešování, jako je filosofie a teologie.

Teologie se snaží dohnat tento „ujíždějící vlak“ a je úkolem papežské akademie „Pro Vita“, aby poskytovala dostatečně srozumitelné a vědecky podložené informace pro teologické rozvahy. Ale, jak řekl pan docent, tento proces vyžaduje od obou stran pokoru a schopnost naslouchat, což na obou stranách chybí, ale přece jenom se začíná blýskat na lepší časy.

Začátek existence člověka – jak to vlastně je…pro určení druhu je rozhodující jak vypadá sada nukleových kyselin v jádru buňky, vytváří totiž vzorec, který je závazný pro ten který druh. Pro člověka je určujících 46 zvláštních shluků nukleových kyselin – chromosomů. Každá NK může existovat v množství variant, tak je jedinečnost každého zajištěna nemožností opakování se kombinace genetické výbavy, každý je jinak „namíchán“ a variabilita je obrovská (v lidském souboru, genetické informaci, je asi 35 tisíc genů, a kdyby každý z těch 35 tis mohl být např. „jen“ v 15ti variantách, vychází číslo, které několik tisíckrát převyšuje možnost lidského pokolení od počátku jeho existence do období za několik milionů let – taková je pravděpodobnost „zopakování“ jedince).

Dříve než se v organismu objeví zralá pohlavní buňka, musí její jádro projít zdlouhavým procesem, při kterém přijde o polovinu své genetické informace, páry chromozomů se k sobě přiblíží, vzájemně se promíchají a pak se zase od sebe oddělí. Rodiče tak nepředávají úplně stejné geny jako mají oni, ale jinak „namíchanou“ výbavu.

Po spojení dvou pohlavních buněk se spojí také jejich jádra, předá se genetická informace a začne proces buněčného dělení, vznikne nový jedinec. Současně se také spojí blány, které ohraničují spermii a vajíčko, ty nesou informace o antigenním vzorci, tj. vznikne imunitní systém nové buňky. Ovšem pro mateřský organismus je nově vzniklá buňka cizí, začal by se proti ní bránit a mohl by zárodek zlikvidovat. Ten je naštěstí ochráněn vrstvou mateřských buněk, které ho kryjí a tím chrání. To je také jasný důkaz, že dítě není součástí matky.

V kterém okamžiku tedy začíná život člověka? Z pohledu imunologie okamžitě po proniknutí spermie do vajíčka, v momentě spojení blan. Po stránce genetické asi za 24 hod po spojení jader. Ovšem, jak řekl pan docent, po stránce filozofické je to problém a po stránce teologické prý také.

Absurdita – zastánci potratů se ohání sv. Tomášem Akvinským a jeho výrokem, že člověkem se zárodek stává až postupně a nepřipadá jim divné, že sv. Tomáš toto vyslovil ve 12. stol., tedy v souladu se znalostmi té doby.

Je ovšem velmi smutné, že k největším objevům v embryologii přispělo ono obrovské množství potracených dětí.

Za vývoj plodu nese odpovědnost matka, která zárodku poskytuje vše potřebné, ale neznamená to, že jen dává a dítě jen bere, ovlivňují se navzájem, a to nejen po stránce materielní, zdravotní, ale i duševní.

Organismus ženy se nejdříve učí být těhotný, pak nebýt těhotný a zásah do tohoto přirozeného vývoje nikdy není bez následků. Mluvíme o postabortivním syndromu – souboru příznaků, které se projeví po potratu a to po stránce jak fyzické, tak i psychické.

Kontakt matky a dítěte co nejdříve po porodu je důležitý pro budoucnost. Kupodivu i způsob porodu je přípravou pro dítě do budoucna, stres při průchodu porodními cestami dítě upozorňuje na nelehkost života, kdežto porod císařským řezem je sice příjemnější pro obě strany, ale pro dítě do budoucna může znamenat určitou nevýhodu.

Pokud se ovšem stane, že spolupráce plodu a matky nemá vyhlídky, buď pro vážnou poruchu vývoje plodu nebo matka není schopna pokračovat v těhotenství, dojde ke skončení vývoje, plod odumře a je vypuzen, dochází k potratu.

Na potrat přirozený je organismus připravován a následky jsou jaksi „mírnější“. Daleko vážnější následky však mívá násilné přerušení těhotenství. Ti, kdo tvrdí, že zárodek se člověkem stává postupně, nevidí žádný problém, protože v začátku těhotenství se přece nejedná o dítě a tedy jeho odstraněním nikomu neubližují.

Naše demokratické zřízení se pyšní svojí demokracií a svobodou a vraždí děti po tisících, kruté nedemokratické zřízení ve středověku považovalo umělý potrat za hrdelní zločin a podle toho ho trestalo.

Církev tyto potraty ostře odmítá, aktivní účastníky trestá církevními tresty, exkomunikací.

Jako nejdůležitější prevenci vidí pan docent ve výchově v rodině (jak i v minulé přednášce řekl P. Vácha). Chovat se odpovědně, naučit se nést následky za své činy.

Druhý host, pan Jelínek, mohl bezprostředně navázat na předchozí přednášku a prezentovat svoji společnost, která má v názvu ochranu nenarozeného života. Vysvětlil, co vedlo k jejímu vzniku na začátku 90 let, kdy se se svými přáteli shodli, že ve společnosti, která není ochotná ze svých standardů cokoliv slevit, rady a ustanovení se nesetkávají s pozitivní reakcí, je pomoc nejlepším řešením. Jako vzor zvolili anglickou instituci zabývající se stejným problémem.

Podařilo se vytvořit síť poraden (více na Moravě), kam se ženy mohou obrátit a ročně jich tak učiní cca 10tisíc. Na poradny se obrací o pomoc nejen ve spojitosti s nečekaným těhotenstvím, ale i např ohledně násilí v rodině, problémů ve výchově. Pro Prahu je tel 603 210 999. Další činností jsou přednášky na školách.

Po finanční stránce ze začátku pomáhal západ, ale postupně přestal a bohužel naše společnost nemá ve zvyku takovéto aktivity podporovat, dotace pro tento rok byly sníženy.

Následovala diskuze. Zájem byl velký, ovšem otázky by si žádaly spíše odpovědi teologa než biologa, takže pan docent prezentoval více své osobní názory než stanovisko církve.

Marie Mocová

Ke stažení

• doc. MUDr. Petr Hach (22.26 Mb)
• Josef Jelínek (7.71 Mb)
• Informační leták (60.71 Kb)
• Prezentace přednášky (75.50 Kb)

Hostem setkání bude MUDr. Petr Popov, primář Oddělení pro léčbu závislostí Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.

Večerem provází Pavel Mareš, vstup je volný, změna programu vyhrazena.

Hostem setkání bude děkan teologické fakulty Jihočeské univerzity Doc. Tomáš Machula.

Večerem provází Pavel Mareš, vstup je volný, změna programu vyhrazena.

Hostem setkání bude filozof Dr. Daniel Kroupa.

Večerem provází Pavel Mareš, vstup je volný, příspěvek dobrovolný, změna programu vyhrazena.

Hostem setkání budou Jana Jochová-Trlicová, místopředsedkyně Výboru na obranu rodičovských práv a Jaroslav Lorman, teologický etik a překladatel, vyučující na Katolické teologické fakultě UK.

Večerem provází Pavel Mareš, vstup je volný, příspěvek dobrovolný, změna programu vyhrazena.

Hostem setkání bude bude právník a politik Pavel Svoboda.

Hostem setkání bude migrační koordinátorka Charity Česká republika Mgr. Klára Boumová.

Hostem setkání bude bude autor knihy o Josefu Toufarovi Jako bychom dnes zemřít měli Miloš Doležal. Autorské čtení o údělu mučedníka komunistického teroru jsme načasovali do pašijového týdne.

Jako třetí host Iniciativy 17-11 přišel 4. března 2009 do Divadla Miriam Jiří Zajíc, člen Centra pro sociální otázky při České biskupské konferenci a bývalý vedoucí redaktor náboženské redakce Českého rozhlasu. Tématem večera byla otázka: „Kdo je svědkem církve vůči společnosti?“ Vystoupení přednášejícího lze rozdělit do dvou hlavních částí. V první promluvil obecně o tom, co by mělo charakterizovat člověka, který o Kristově evangeliu a církvi svědčí v naší společnosti. V druhé, konkrétněji zaměřené, části se zamyslel nad jednotlivými povoláními či zaměstnáními; na naši žádost se zaměřil na tzv. pomáhající profese. Jeho precizně připravený příspěvek doprovázela powerpointová prezentace (viz příloha).

„Slovo svědek, svědčit nebylo zvoleno náhodou: vystihuje totiž podstatu věci lépe než výrazy zastupovat či reprezentovat,“ řekl host v úvodu. O tom, co znamená přijetí radostné zvěsti pro každodenní život, má totiž svědčit každý dospělý křesťan. Většina z nás je rodičem a vychovatelem. Další jsou zaměstnanci, někteří i zaměstnavatelé. Každý z nás nese za sebe i za jiné odpovědnost. Jaký má být svědek Kristův, svědek Církve? Stručná odpověď zní: důvěryhodný, přesvědčivý a ochotný pro své svědectví trpět. Důvěryhodnost se podle Jiřího Zajíce skládá ze čtyř základních stavebních kamenů: (1) vyrůstá z dobrého charakteru a (2) celkové integrity a projevuje se (3) v kompetentnosti, ve způsobilosti toho kterého člověka něčeho dosáhnout, a (4) ve výsledcích, jež si dotyčný vytyčil.

Ve společenství církve s těmito vlastnostmi a požadavky nepočítáme vždy prvořadě. Můžeme se ale rozpomenout na zdravou křesťanskou zásadu „milost předpokládá přirozenost“. Křesťan právě proto, že se vztahuje k nebi a usiluje o to, co je nadpřirozené, má zůstat realistou. Neměl by se tedy bát i uplatňovat zdravá sociologická měřítka na sebe a na své vztahy k různým společenstvím, v nichž se pohybuje, žije či pracuje. Týká se to i společenství, které je nám křesťanům nadmíru drahé – tedy církve, lidu shromažďovaného kolem Krista samotným Bohem.

Během svého výstupu přednášející několikrát upozornil na nebezpečí jednostranných přístupů. Pro mnoho současníků je typické posuzovat něčí důvěryhodnost jen na základě odbornosti a výsledků. Nemělo by skoro vůbec záležet na osobních vlastnostech či mravech jejich nositele. Jistým zaklínadlem křesťanů na druhou stranu bývá to, že když je někdo dobrý člověk a má dobré úmysly, pak na konkrétních schopnostech, kompetenci a výsledcích tolik nezáleží nebo se o nich mluví méně.

Čtyři výše zmíněné základní kameny důvěryhodnosti je třeba kultivovat a rozvíjet. Osobní integrita stojí a padá s plněním vlastních závazků, odvahou a tím, že naše slova a skutky se shodují. O tom, co je dobrý úmysl, nerozhoduje pouze prospěch můj, ale především druhých lidí. V dnešní době je naléhavý požadavek zříci se vlastních přebytků ve prospěch potřebnějších, než jsem já. Je to rozhodně první krok k tomu, dávat druhým sám sebe. Poněkud odborně znějící slovo kompetence si křesťan snadno přeloží – jde o dary, charismata, nadání nebo, biblickým jazykem, o hřivny. Dobré výsledky jsou spojeny s námahou sebevzdělávání. Opět jsem si vzpomněl na jeden pozapomenutý poklad církve, která studium (z lat. úsilí) tradičně chápala jako formu askeze. Askeze však nikdy nebyla zaměřena na sám výkon a přemáhání, nýbrž na uschopnění člověka k cílům, které ho převyšují, a k pokud možno bezpečnému dosažení takového cíle.

Řada polistopadových sociologických šetření nevypovídá pozitivně o pověsti církve jako instituce. Jiří Zajíc několikrát vybídl k úvaze, zda církevní majetek a ekonomické vyrovnání církve a státu mělo mít tak velkou, tak mediálně výraznou prioritu. V čem se stala chyba a jak je ji možné dnes napravit?, ptal se sebe i posluchačů. Za zmínku ovšem stojí i jedno z mála pozitivních sociologických zjištění: lidé v naší zemi stále výrazně důvěřují církvi v tom, že umí zprostředkovávat lidem odpovědi na otázky po smyslu života.

Vrcholem přednášky byl pohled na jednotlivá povolání a profese. Nejvíce času náš host po zásluze věnoval poslání rodičů a pedagogů. Právě oni se každému z nás nejvíce dostali „pod kůži“: to, co v dobrém i ve zlém vložíme do vlastních dětí, nelze rázem škrtnout. Jaké jsou ctnosti a nectnosti a jaký potenciál k dobrému i ke zlému dříme v povolání křesťanských právníků, novinářů a komunálních politiků nebo křesťanských manažerů, úředníků a lékařů?

Jiří Zajíc především ukázal, že naše civilní zaměstnání není „odstřiženo“ od našeho duchovního života, ale že má smysl je posvěcovat a evangelizovat. Z mnoha podnětů (komplet uveden v powerpointové prezentaci) vybíráme: Jsem coby rodič spolehlivý pro toho, kdo mi byl Bohem svěřen? Uplatňuji svou autoritu ve prospěch dítěte a tak, aby dozrávala jeho svoboda? Jsem coby učitel pedagogický optimista, mám v děti důvěru? Jsem-li novinářem, usiluji o sebereflexi a neustále se vzdělávám? Pracuji-li jako advokát či soudce, mám odvahu k spravedlivým rozhodnutím a nepohrdám druhými? Jsem jako obecní zastupitel odolný vůči korupci a klientelismu? Důvěřuji coby manažer v reálné Boží působení v tomto světě? Plním jako úředník svědomitě a efektivně své povinnosti? A třeba jako lékař: chráním vždy a všude život, nebo jsem se už stal lhostejným? Řada dotazů, námitek a doplnění z publika byla dokladem, že dané téma Jiří Zajíc probral skutečně důkladně.

Pavel Mareš

Ke stažení

• i17-11-zajic.mp3 23.79 Mb - sestřih zvukového záznamu
• i17-11-zajic.ppt 894.00 Kb - prezentace
• i17-11-zajic.pdf 70.48 Kb - plakát