Přednášky

Vyhledávání

doc. MUDr. Petr Hach

Opět první středa v měsíci, tentokrát květnová, a s ní další přednáška cyklu Iniciativa 17-11, „Počátek života z pohledu přírodovědce“. Hosty jsme přivítali dva, pana doc. MUDr. Petra Hacha, přednostu Ústavu histologie a embryologie, děkana 1. LF UK v Praze, a pana Josefa Jelínka, zakladatele občanského sdružení Ochrana nenarozeného života.

Určitě každý z nás má povědomí o početí člověka, ale ne všem nám jsou známy „detaily“. Pan docent Hach nám měl vnést více světla do tohoto „téma těžko vysvětlitelného laikům, když se v něm nevyznají odborníci“.

 

V úvodu, jsme se dostali o čtyři a půl miliardy let nazpět, protože tak vědci datují počátek života na Zemi. Počátek života na naší planetě a počátek individuálního života, podivuhodný proces, kdy splynutím dvou živých buněk vzniká živá buňka zcela odlišná, nový jedinec, obdařený vlastnostmi odlišnými od matky i otce, jsou pojmy běžně nerozlišované.

Stejně jako u mnohých objevů se docházelo ke konečným verdiktům, pocitu prozkoumané oblasti, pozvolna, i znalosti o vývoji embrya přicházely postupně a dá se říct velmi zdlouhavě. Vědělo se o spojení mateřské buňky, vajíčka, s otcovskou, se spermií, ale dlouho se nevědělo, co se děje mezi tímto a mezi porodem.

Teprve asi před třemi stoletími začali přírodovědci na vědecké úrovni zkoumat vývoj různých organismů a podle podobnosti se dohadovat i o vývoji lidského embrya. Proto se také objevovaly různé teorie, výklady a názory a dlouhý čas vědci tvrdili, že člověk se člověkem stává postupně. Někteří u této teorie setrvávají stále i když rozvoj embryologie v posledních desetiletích tento názor vyvrací.

V roce 1846 napsal Johann Gregor Mendel krátké pojednání o dědičnosti u rostlin a tak se konečně biologové dovídali, jak vlastně probíhá přenos genetických informací. Mendelova genetika je opřená o dědění některých rysů. Sice velmi přesně odhadl, jak to funguje, ale přesto mu chyběl jakýsi podklad pro vysvětlování jak se dědí vlastnosti organismů.

V r. 1953 dva Američané a Angličan (James D. Watson, Francis Crick a Maurice F. Wilkins) přinesli informace o nukleových kyselinách, o jejich struktuře a funkci. Ty v sobě skrývají návod na utvoření molekuly bílkoviny v buňce, tohoto základu každého organismu, jsou nosné pro všechny životní procesy, řídí je a usměrňují. Soubor nukleových kyselin je tedy nositelem dědičné informace, genomu.

Ovšem stalo se, že tím biologie předběhla vědy, které si jaksi dělají právo na vysvětlování a zastřešování, jako je filosofie a teologie.

Teologie se snaží dohnat tento „ujíždějící vlak“ a je úkolem papežské akademie „Pro Vita“, aby poskytovala dostatečně srozumitelné a vědecky podložené informace pro teologické rozvahy. Ale, jak řekl pan docent, tento proces vyžaduje od obou stran pokoru a schopnost naslouchat, což na obou stranách chybí, ale přece jenom se začíná blýskat na lepší časy.

Začátek existence člověka – jak to vlastně je…pro určení druhu je rozhodující jak vypadá sada nukleových kyselin v jádru buňky, vytváří totiž vzorec, který je závazný pro ten který druh. Pro člověka je určujících 46 zvláštních shluků nukleových kyselin – chromosomů. Každá NK může existovat v množství variant, tak je jedinečnost každého zajištěna nemožností opakování se kombinace genetické výbavy, každý je jinak „namíchán“ a variabilita je obrovská (v lidském souboru, genetické informaci, je asi 35 tisíc genů, a kdyby každý z těch 35 tis mohl být např. „jen“ v 15ti variantách, vychází číslo, které několik tisíckrát převyšuje možnost lidského pokolení od počátku jeho existence do období za několik milionů let – taková je pravděpodobnost „zopakování“ jedince).

Dříve než se v organismu objeví zralá pohlavní buňka, musí její jádro projít zdlouhavým procesem, při kterém přijde o polovinu své genetické informace, páry chromozomů se k sobě přiblíží, vzájemně se promíchají a pak se zase od sebe oddělí. Rodiče tak nepředávají úplně stejné geny jako mají oni, ale jinak „namíchanou“ výbavu.

Po spojení dvou pohlavních buněk se spojí také jejich jádra, předá se genetická informace a začne proces buněčného dělení, vznikne nový jedinec. Současně se také spojí blány, které ohraničují spermii a vajíčko, ty nesou informace o antigenním vzorci, tj. vznikne imunitní systém nové buňky. Ovšem pro mateřský organismus je nově vzniklá buňka cizí, začal by se proti ní bránit a mohl by zárodek zlikvidovat. Ten je naštěstí ochráněn vrstvou mateřských buněk, které ho kryjí a tím chrání. To je také jasný důkaz, že dítě není součástí matky.

V kterém okamžiku tedy začíná život člověka? Z pohledu imunologie okamžitě po proniknutí spermie do vajíčka, v momentě spojení blan. Po stránce genetické asi za 24 hod po spojení jader. Ovšem, jak řekl pan docent, po stránce filozofické je to problém a po stránce teologické prý také.

Absurdita – zastánci potratů se ohání sv. Tomášem Akvinským a jeho výrokem, že člověkem se zárodek stává až postupně a nepřipadá jim divné, že sv. Tomáš toto vyslovil ve 12. stol., tedy v souladu se znalostmi té doby.

Je ovšem velmi smutné, že k největším objevům v embryologii přispělo ono obrovské množství potracených dětí.

Za vývoj plodu nese odpovědnost matka, která zárodku poskytuje vše potřebné, ale neznamená to, že jen dává a dítě jen bere, ovlivňují se navzájem, a to nejen po stránce materielní, zdravotní, ale i duševní.

Organismus ženy se nejdříve učí být těhotný, pak nebýt těhotný a zásah do tohoto přirozeného vývoje nikdy není bez následků. Mluvíme o postabortivním syndromu – souboru příznaků, které se projeví po potratu a to po stránce jak fyzické, tak i psychické.

Kontakt matky a dítěte co nejdříve po porodu je důležitý pro budoucnost. Kupodivu i způsob porodu je přípravou pro dítě do budoucna, stres při průchodu porodními cestami dítě upozorňuje na nelehkost života, kdežto porod císařským řezem je sice příjemnější pro obě strany, ale pro dítě do budoucna může znamenat určitou nevýhodu.

Pokud se ovšem stane, že spolupráce plodu a matky nemá vyhlídky, buď pro vážnou poruchu vývoje plodu nebo matka není schopna pokračovat v těhotenství, dojde ke skončení vývoje, plod odumře a je vypuzen, dochází k potratu.

Na potrat přirozený je organismus připravován a následky jsou jaksi „mírnější“. Daleko vážnější následky však mívá násilné přerušení těhotenství. Ti, kdo tvrdí, že zárodek se člověkem stává postupně, nevidí žádný problém, protože v začátku těhotenství se přece nejedná o dítě a tedy jeho odstraněním nikomu neubližují.

Naše demokratické zřízení se pyšní svojí demokracií a svobodou a vraždí děti po tisících, kruté nedemokratické zřízení ve středověku považovalo umělý potrat za hrdelní zločin a podle toho ho trestalo.

Církev tyto potraty ostře odmítá, aktivní účastníky trestá církevními tresty, exkomunikací.

Jako nejdůležitější prevenci vidí pan docent ve výchově v rodině (jak i v minulé přednášce řekl P. Vácha). Chovat se odpovědně, naučit se nést následky za své činy.

Druhý host, pan Jelínek, mohl bezprostředně navázat na předchozí přednášku a prezentovat svoji společnost, která má v názvu ochranu nenarozeného života. Vysvětlil, co vedlo k jejímu vzniku na začátku 90 let, kdy se se svými přáteli shodli, že ve společnosti, která není ochotná ze svých standardů cokoliv slevit, rady a ustanovení se nesetkávají s pozitivní reakcí, je pomoc nejlepším řešením. Jako vzor zvolili anglickou instituci zabývající se stejným problémem.

Podařilo se vytvořit síť poraden (více na Moravě), kam se ženy mohou obrátit a ročně jich tak učiní cca 10tisíc. Na poradny se obrací o pomoc nejen ve spojitosti s nečekaným těhotenstvím, ale i např ohledně násilí v rodině, problémů ve výchově. Pro Prahu je tel 603 210 999. Další činností jsou přednášky na školách.

Po finanční stránce ze začátku pomáhal západ, ale postupně přestal a bohužel naše společnost nemá ve zvyku takovéto aktivity podporovat, dotace pro tento rok byly sníženy.

 

Následovala diskuze. Zájem byl velký, ovšem otázky by si žádaly spíše odpovědi teologa než biologa, takže pan docent prezentoval více své osobní názory než stanovisko církve.

Marie Mocová

Ke stažení