Přednášky

Vyhledávání

Církev, vlast a stát

Přednáška ve středu 14. dubna 2010 se trochu vymykala standardu přednášek Iniciativy 17-11. třeba tím, že pozvaným přednášejícím byl královéhradecký biskup, ale přišel pražský arcibiskup.

Krátce po převzetí úřadu arcibiskupa pražské arcidiecéze byl hostem ve Strašnicích Mons. Dominik Duka. Neodmítl již dříve domluvené pozvání, ale naopak přijel dříve, aby celebroval mši sv., a tak ze všedního středečního dne jsme měli den sváteční. Pro velký zájem farníků a hostů byla následující přednáška Církev, vlast a stát přímo v kostele.

Otec arcibiskup odpovídal nejdříve na otázky moderátora

Před první otázkou bylo zmíněno, že otec arcibiskup ve svých promluvách často připomíná a odkazuje jak na křesťanské kořeny naší kultury, tak i na Bibli. Je to účelové?

Otec Duka je přesvědčen, že nemůžeme dobře porozumět naší civilizaci a kultuře, pokud nečteme a neznáme Bibli. Bible vlastně obsahuje odpověď na všechno.

Kterých svědků víry poslední doby si obzvlášť považujete?

Dávní, historičtí světci, jako např. svatý Václav, mají svůj „druhý život“, tj. život světce.

Lidé z doby nedávné mají jistě co říci, ale jaksi „vyčkávají“, stejně jako my vyčkáváme, abychom se jimi dali oslovit.

Otec arcibiskup jmenoval několik osobností naší doby – které budou beatifikovány (např. otec Popieluszko), z Čechů třeba pater Toufar, opat Tajovský, jejichž život byl poznamenán mučednictvím. Mezi těmi, kterých si považuje je také několik našich současníků (paní Růžena Vacková, Nina Svobodová, manželé Kovalovi), o nich se domnívá, že se v budoucnu zařadí do českého nebe.

Ale je přesvědčen, že pro hlubinnější oslovení potřebujeme světce, kteří stáli u našich kořenů.

Dědictví totality – co pozitivního a naopak co negativního si církev z té doby stále nese

Otec arcibiskup začal prohlášením, že nejvíc si cení vytvoření pevného společenství. Jako příklad uvedl dobu, kdy byl ve vězení. Tady se jeden na druhého mohli opravdu spolehnout, opřít se o sebe navzájem. Byli si vědomi, že církev, to není organizace nebo instituce, církev byli oni a oni ji nesli. A pokud by nedrželi pevně pohromadě dopadla by špatně církev i lidé.

Tento prvek soudržnosti jsme úplně ztratili, podařilo se církev zbyrokratizovat a dosáhli jsme toho, že církev spoléhá více na sponzory než na „společná ramena“.

Stále v nás zůstává pocit „tam jsou oni a tady jsme my“ a to je problém pro spolupráci. Nedokážeme se otevřít.

O pastoraci a otevření kostelů.

Mons. Duka řekl, že kostely umí oslovit lépe než nejlepší kazatel, měly by být otevřené a přístupné. Vzpomněl na promluvu pana nuncia Coppy, který vychválil pražské kostely, zvláště vyzdvihl české barokní stavby, ty dokáží „mluvit“ ke každému. Pak hovořil o akci královéhradecké diecéze, kdy byla ředitelům škol a učitelům nabídnuta prohlídka katedrály s výkladem. Ohlas byl veliký a následně z iniciativy učitelů vzniklo pro děti dokonce několik soutěží (výtvarná, literární, historická). Toto otec arcibiskup vidí jako nejjednodušší způsob pastorace.

Církev a společnost – máme se obávat oslabování odpovědnosti křesťanů za církev ve společnosti (odkaz na slova Jana Pavla II), jakéhosi „dualismu“, je situace opravdu tak vážná?

Varování Jana Pavla II. bychom měli brát vážně. Po druhé světové válce se církev v Evropě ze života společnosti jakoby ztratila, byl zastáván názor, že církev patří „do sakristie“.

Křesťan má být křesťanem za každých okolností, jeho příslušnost k církvi nekončí odchodem z kostela. Sice žijeme ve společnosti zaručující náboženskou svobodu, ale náboženská šikana existuje stále, jen se o ní nemluví, ale setkávají se s ní jak děti, tak dospělí. Proto se stále ještě setkáváme s tím, že ne všichni se ke své víře otevřeně přihlásí. Zákon a právo jsou sice na naší straně, ale prostředky, jak se práva domoci, chybí. Pokud ale budeme stát pevněji na svých zásadách, spolupracovat spolu, můžeme změnit (zlepšit) společnost.

Společné dobro – jak vysvětlit člověku, že není třeba se pojmu obávat, že se nejedná o „jednu linii“.

Pojem bonum commune pochází z antiky. Uvědomujeme si, že jsou určité základní hodnoty bez kterých lidský život, proto aby byl lidský, možný není.

V detailech možná tento pojem není vždy úplně zřejmý, o mnoha věcech je potřeba vést diskuzi. Společné dobro musí hájit všichni, církev, vlast i stát. Ovšem při pohledu na minulých 40 let je nutno přiznat, že i církev zapomínala společné dobro hájit.

Otázky bioetiky – spojení politiky s prosazováním křesťanských zásad

Je nutné rozlišit sféru náboženskou, církevní a sféru politickou. Nemůžeme mít stejné měřítko v politice jako uvnitř náboženského společenství. Politické strany vedou mezi sebou zápas – vystihuje to věta kardinála Richelieu: „Politika je uměním možného.“

Politik si při prosazování zákona uvědomuje, že buď vyhraje, nebo totálně propadne a tady záleží na jeho taktice. Proto bychom neměli odsuzovat politické taktizování, jen si všímat, jestli politik nebo strana jdou určitou linií, jestli je jejich program slučitelný s křesťanskými zásadami.

„Jenže u nás je s programy trochu problém, píší se jako slohová cvičení na téma „jak jsem zvítězil na Madagaskaru“ – s ničím nesouvisí, nikdo je nečte, nikdo se neptá“, řekl otec arcibiskup na adresu politických programů. A poněkud skepticky vidí i samotnou existenci politických stran.

Podle jeho názoru by nejlepším uspořádáním státu bylo uspořádání stavovské. A hned vysvětlil – k tomuto dospěli s Václavem Havlem v 80tých letech. Vlastně to byla vize papeže Pia XI. jako reakce na vítězství zločinných ideologií a neschopností demokratických států se bránit (Mnichovská dohoda).

V našem státě neexistuje dělnická třída, nejsou rolníci, u nás máme zaměstnance a úředníky. Odbory neplní svoji úlohu, ty naše jsou něco jako politická strana.

Politické strany mají členskou základnu malou a vlastně se nemají komu odpovídat, lidé nemají o politiku zájem. Pokud chtějí politické strany uchovat demokratický systém, musí provést svoji „revitalizaci“. Ale není to otázka jen těchto stran, ale i nás všech. Je velká propast mezi „vedením a vedenými“.

Jaký model vztahu stát – církev by nejlépe církvi vyhovoval a zároveň příliš „nedráždil“ společnost.

Ve světle bonum commune otec Duka zastává odmítavé stanovisko k odluce církve a státu, říká, že toto v podstatě bylo v době komunismu, díky množství omezení a zákazů, vyhnání ze škol a veřejných institucí.

Existuje např. cosi jako přátelská odluka, která je v USA a Brazílii, kde církevní otcové na základě přílivu uprchlíků z důvodu náboženské perzekuce došli k názoru, že nelze kooperovat jen s jednou církví, proto tady vznikl zvláštní model - život společnosti s civilním náboženstvím.

V současné době u nás stát do života církve nezasahuje. Po finanční stránce na církev nikdo nedoplácí, církve vrátí peníze státu v podobě daní.

Církev chce po státu model spolupráce, to je podmíněno také podpisem dohody se Svatým stolcem. Pokud jde o majetkoprávní vyrovnání, mělo by být takové, aby byl život církve zajištěn, ale aby případným navrácením majetku nebyl nikdo poškozen.

 

Prostor pro dotazy posluchačů ani tentokrát nechyběl a byl, jako vždy, plně využit.

Mons. Dominik Duka

13. února 2010 jmenován 36. arcibiskupem pražským. V letech 1998–2010 byl biskupem královéhradeckým. Dominikán, biblista, teolog, šéfredaktor revue pro teologii a duchovní život Salve, hlavní garant české edice světoznámé Jeruzalémské Bible. Autor knih: Zápas o člověka (Nástin biblické antropologie), Škola vnitřní modlitby, Úvod do teologie a Úvod do Písma svatého Starého zákona.